Vánoce (koniec)

Autor: Saawrin Streda, 09 Júl 2008 20:53

Upozornenie: Poviedka je nevhodná pre čitateľov do 15 rokov!!!

Když spatřila všudypřítomnou spoušť, odfrkla si. „Už asi vím, proč jste žádného náhradníka doteď nesehnali. Víc by byla potřeba uklízečka.“

„Takhle končí přestárlé legendy,“ podotknul tiše Rei. „Znáš to.“

„Ne, to neznám,“ namítla. „Já nikdy legenda nebyla. Já stála v pozadí.“

„No, jeden zápas za celý život stačil v tvém případě docela dobře.“

Neodpověděla. Když se k němu točila čelem, spatřil v jejích očích slzy. „Než se nastěhuju, musím tu uklidit. Jinak by mi tu kluci dočista zvlčili,“ začala po chvíli.

„Kluci?“

„Alexander a Gabriel, jeho…“ vzlykla. „To přebolí.“

Zastyděl se. „Promiň… Pomůžu ti s tím.“

„To bys byl hodný, díky,“ pousmála se skrz slzy. „Panebože,“ uklouzlo jí, když uviděla kuchyň.

„Počkej, to nejhorší teprve přijde,“ nadhodil s pohledem ke dveřím do obýváku.

Odhodlaně se nadechla a vykročila.

„Reii?“ ozvalo se dvojhlasně.

„Přivedl jsem vám novou posilu do týmu,“ oznámil. „Aikane všichni znáte.“

Oba hráči upatlaní od jídla se udiveně otočili. „Kane? Vážně? Vau,“ zhodnotil to Max. Takao jenom něco zabručel – nikdy neměl Kane rád.

Povzdechla si. „Chcete se vrátit?“

Rei pozdvihl jedno obočí. „Vrátit kam?“

„Mezi elitu.“

„Dokážeš to?“ zeptal se nevěřícně. „Vážně to dokážeš?“

„Pokud budete chtít… vrátíte se zpátky.“

„To beru,“ přikývnul Rei nadšeně.

„Fajn. Takže zaprvé, kde tu máte jističe?“ zeptala se Aikane.

Rei jí ukázal cestu a otevřel černou skříňku polepenou Takaovými samolepkami s hanbatými obrázky.

„Díky,“ zasmála se Aikane a vyhodila v celém domě proud. Spokojeně pak poslouchala vzteklý řev z obýváku.

***

„Rone, postřeh,“ vyjekla Hermiona a mrštila sněhovou koulí po svém kamarádovi. A ta mu přistála přímo na odhaleném krku.

„Doprčic,“ zaklel Ron a snažil se dostat sníh zpod bundy.

„Promiň, nechala jsem se unést… Pomůžu ti,“ začala mu oprašovat zbytek sněhu z bundy. „Pod bundu ti ale lézt nebudu,“ zasmála se.

Ron na ni významně pohlédl. „Ty můžeš všechno.“

Procházeli se po zahradě. Tu a tam se objevil hlouček studentů, ovšem nikdo se venku nebavil koulováním. Někdo odjel na prázdniny domů, někdo se vevnitř učil na testy, které měly přijít po prázdninách.

„Kde je vlastně Harry? Od rána jsem ho neviděla.“

„Myslím, že bude na pokoji. Říkal, že mu není moc dobře.“ Ron zabočil ke vstupním dveřím. „To byla asi ta včerejší večeře… Měli bychom ho navštívit.“

Hermiona přikývla a společně se vydali k nebelvírským ložnicím.

O pár minut později už Ron stál před vchodem do jejich společné ložnice. Když ale otevřel, nemohl uvěřit vlastním očím. Harry seděl na své posteli a oblékal si ponožky. Draco stál u něj a zdálo se, že je Ron vyrušil z živého rozhovoru.

Teď na sebe všichni tázavě zírali, až se konečně Ron ozval:

„A-Ahoj Harry… Přišel jsem tě pozdravit, dole čeká Hermi… Jo a mimochodem, zmijozelský ložnice jsou na opačný straně,“ podíval se tak trochu výhružně na Malfoye. Už od prvního roku v Bradavicích se vzájemně nesnášeli, stejně tak to bylo u Harryho. O to víc teď nemohl pochopit, že je vidí v chlapecké ložnici spolu. A ještě se u toho tváří, jako by byli přistiženi při něčem hrozně špatném.

„Asi bych už měl jít,“ pohlédl Draco na Harryho.

Harry jen přikývl a vrhnul provinilý pohled na Rona. „Hned za vámi přijdu.“

Malfoy se rychle protáhnul kolem Rona ven, směrem ke svému pokoji. Ron po pár vteřinách udělal čelem vzad, aby také odkráčel pryč, ovšem vůbec se nesoustředil na to, kam jde. Stále mu vrtalo hlavou, co Draco pohledával v jejich ložnici. A proč si, proboha, Harry v jeho přítomnosti oblékal ponožky?

***

„Máš tady poštu,“ hodil Kai Talovi pár obálek.

Tala nevzrušeně vzhlédl. „Jenom účty.“

„Ba ne, je tu ještě něco… Razítko je z Francie.“ Kai si obálku se zájmem prohlédl.

„Zajímavé… To je Aikanin rukopis,“ konstatoval Tala, který mu zcela negentlemansky nahlížel přes rameno.

Kai mu dopis podal. „Je to pro tebe.“

„Je v tom založený ještě jeden list papíru pro tebe, kdybych tě potkal,“ zasmál se Tala tiše. „Jakoby něco tušila.“

Kai zamyšleně papír otevřel. „Píše jenom: Jsme v pořádku, kdyby ses náhodou zajímal.“

Talovou tváří jakoby přelétl černý stín. Vzápětí se ale na Kaie usmál. „Třeba je uvidíš. Prý že se těší na turnaj Tří hvězd.“

„Tří hvězd?“ zopakoval Kai nechápavě.

„Jasně, USA, Rusko, Francie. Tři pořadatelské země, tři hvězdy. Zítra.“

Kai pořád nechtěl pochopit. „A ona…“

Tala byl ale nemilosrdný. „Podala přihlášku. Za tvůj starý tým.“

Kai se rozesmál. „Ti… ti už ani neví, jak se beyblade odpaluje… S těmi mamlasy chce na turnaj?“

Tala jen pokrčil rameny. „Nezapomínej, že se bavíme o Aikane. Sám jsi viděl, co umí.“

„Měla prostě jenom štěstí na lepší tým,“ zabručel Kai neochotně.

„Ale jdi,“ zasmál se ale jen Tala a s veselým pohvizdováním začal otevírat obálky účtů.

***

Jakmile přišel za Hermionou do společenské místnosti, dívka na něm ihned zpozorovala neklid.

„Stalo se něco, Rone?“ zeptala se ustaraně.

„Hmm…“ Ron chvíli přemýšlel, zda se o tom má Hermioně zmínit. „Ty víš něco o tom, že se Harry začal kamarádíčkovat s Malfoyem?“

„Počkej, on… To myslíš vážně?“

„Jo, to myslím.“ Ron následně vylíčil, co se mu před chvílí stalo.

Hermiona ale jen mávla rukou. „Víš, jak Dracovi teče do bot v obraně. Třeba chtěl s něčím pomoci. Sice nevím, proč by šel zrovna za Harrym…“ spustila Hermiona proud svých myšlenek, vtom ji ale přerušil známý hlas.

„Snad jste na mě nemuseli dlouho čekat.“ Teď tu stál i Harry s tím nejbezelstnějším úsměvem.

Hermi vycenila zuby. „Nepůjdeme se nadýchat čerstvého vzduchu?“ Vzápětí vrhla na Rona rychlý pohled, který jakoby naznačoval: Buď v klidu. Nic hrozného se nestalo.

Ale Ron měl divný pocit, že je tomu právě naopak.

***

S velkým úklidem začala za hodinku a navzdory jejímu prohlášení se jí oba dva kluci motali celou dobu pod nohama.

„Co tohle, mami?“ zeptal se Gabriel.

Aikane pohlédla na hromádku kazet s hrami pro playstation.

„Ven s tím,“ usmála se.

Alexander se nadšeně hotovil pomáhat bratrovi s vyhazováním kazet z okna. Ve svém nadšení přihodil i Takaovu sbírku videokazet s názvy jako „Růžový zajíček“ nebo „V mechu a kapradí“ nebo třeba „Erika část první“.

Gabriel jenom nadšeně přikývnul. Líbil se mu zvuk věcí dopadajících dole na korbu nákladního auta.

„Potřebujeme okousanou lampu, mami?“ zeptal se a soustředěně zkoumal malby na stínítku.

„Lampu?“ Aikane zamyšleně vzhlédla. „Nepotřebujeme,“ rozhodla nakonec.

Oba sourozenci nadšeně zatleskali. Zvuk tříštícího se skla byl ještě lepší než kazety.

„Jde vám to dobře,“ nakouknul do pokoje Rei.

„Jsme na to tři,“ mrkla na něj Aikane a ukázala na oba chlapce, kteří zrovna zkoumali Maxovo staré spodní prádlo.

„Tohle asi v životě nevidělo pračku,“ ohodnotil to Alexander.

„Pryč s tím,“ ucpal si Rei nos. „Třeba by mi někdo z vás chtěl jít pomoct vedle… Věci už jsem tam roztřídil, teď je jenom vyházet z okna…“ navrhnul.

„No tak,“ pobídla Kane chlapce. „Běžte pomoct strejdovi Reiovi, kluci. Já už to tu dodělám.“

„Tak jo,“ souhlasil Gabriel. „Ale musíš slíbit, že to zvládneš bez nás, mamko.“

„To víš, že zvládnu,“ usmála se na něj a dál vyhazovala různé drobnosti ze zásuvek stolu.

***

O pár hodin později, když už se většina studentů chystala jít spát, vešel zrzavý chlapec opět do pokoje, aby připravil postel na spaní. Pořádně natřásl peřiny a napadlo ho, že by totéž mohl udělat s těmi Harryho. Jakmile ale zvedl Harryho polštář, spatřil věc uloženou pod ním. Bylo to album s fotografiemi. Ron ho vzal do rukou a přejížděl prsty po kožené vazbě. Pak knihu s fotkami otevřel. Téměř na všech stránkách byly obrázky Harryho rodičů, jen na několika posledních byly nalepené společné fotky Harryho, Rona a Hermiony. Poslední fotka byla založena na konci knihy. Z jedné strany vypadala ušmudlaně, zřejmě od čokoládových žabek. Ron ji otočil, aby následně spatřil bledou tvář, blond vlasy a modré oči Draca Malfoye, kterak se usmívá z fotografie.

Ihned album zaklapl a vložil opět pod polštář. Uslyšel kroky. Pohnuly se dveře a v tom se v nich objevila Harryho hlava.

„Už půjdu taky spát. Jsem docela unavený,“ mrkl na Rona.

„Spletl sis postel,“ ukázal vzápětí Harry s úsměvem na své lože, na kterém momentálně Ron seděl.

„Promiň,“ odvalil se Ron a tváře mu hořely. Když pak leželi v postelích, byl to Harry, kdo první oddechoval ze spánku. Ron nemohl ještě dlouho usnout. Jedno mu ale bylo jasné. Pořád ještě tomu nechtěl uvěřit, naskakovala mu z toho husí kůže. Jenže všechno do sebe zapadalo – Harryho výkyvy nálad i odmítání Mizziny společnosti.

Ale co teď? Co mám dělat? S těmito myšlenkami se odebral do říše snů.

***

Tohle bude výzva, pomyslel si Tala. Co se dá dělat, zřejmě se budeme muset spokojit s druhým místem. Ne že bychom se vzdávali předem, ale… Nemáme šanci, konstatoval pochmurně.

„Rozsekají nás na kusy,“ pronesl nahlas.

„Přeháníš,“ broukl jenom Kai.

„Ne, ne. Oni potřebovali jenom někoho, kdo by je probudil k životu, někoho, kdo by jim ukázal cestu. Sám nevěříš, že bychom mohli vyhrát. Spencer možná porazí Maxe, fajn. Jenže Bryan Reie asi ne a já se s Kane nemůžu měřit, to víš,“ rozvinul Tala svoji teorii.

Kai si odfrknul. „Tak to uděláme jinak. Bryan porazí Maxe, ty Reie a já se střetnu s Kane.“

„To ne.“

„Proč?“

„Pokud to tak bude, zemřeš.“ Tala ho zezadu objal a položil si hlavu na jeho rameno.

„Nemyslím,“ odvětil Kai. „Kane je jenom člověk,“ připomněl.

„Kane už dávno není jenom člověk,“ oponoval Tala. „Bojím se o tebe…“

„Není se proč bát. Možná prohraju, ale nezemřu, to ti slibuju.“

„Ne. To je poslední slovo.“

Kai se zadumaně zvednul. „Fajn.“

„Může to být takhle – Bryan s Maxem, ty s Reiem. Každopádně trvám na tom, že s Kane budu hrát já.“ Tala vypadal naprosto přesvědčeně.

Kai byl nucen přiznat porážku. „Dobře. Takže zítra budu tvoje číslo 2.“

„Zavolám ostatním tu změnu v plánu,“ kývnul Tala.

 

6. kapitola

Každý se zbavoval nervozity po svém. Takao s Maxem si opakovali všechny možné strategie a s nostalgií vzpomínali na svá dřívější vítězství. Rei se v klidu usadil na lavičku a vypudil ze své mysli všechno rušivé, takže jediné, co zůstalo, byl mír. Aikane zamyšleně hleděla před sebe. Pořád ještě nebyla rozhodnutá, jestli jí to stojí za to. Pořád ještě nevěděla, jestli se dokáže uklidnit a vstát z lavičky hned, jak zazní její jméno. Pořád ještě tušila, že v hloubi duše to nepotřebuje udělat. Ale přesto si zvolila. Nezbývalo, než doufat, že správně.

Rei otevřel oči.

„Takže?“

Max s Takaem se okamžitě otočili, Rei se zeptal na to, o čem oni pod rouškou bezvýznamného tlachání přemýšleli.

„Chci nastoupit,“ ozval se Takao.

„Všichni chceme. Ale chápeme tvoje pohnutky, Kane.“ Rei se usmál. „Máš samozřejmě poslední slovo.“

Usmála se v odpověď. „Takao první. Předpokládám, že Bryana nebo Spencera zvládneš. Potřebujeme drtivý start.“

Takao se polichoceně zašklebil. „Bez obav.“

Max zřejmě pochopil, co se Aikane snažila jemně naznačit. „Nevadí mi to. Budu vás povzbuzovat.“

Otočila se k němu. „Potřebuju mít na lavičce někoho, kdo se vyzná v beybladech, kdyby bylo potřeba něco mezi jednotlivými zápasy kola opravit.“ Malinko se zamračila. „Ale mám sklony překombinovávat.“

„Jak jsem řekl, nevadí mi to.“ zopakoval Max, ale zatvářil se o něco pozitivněji.

„Předpokládám, že druhý půjde Kai,“ pokračovala a hlas se jí skoro nezachvěl. „Máš na Talu, Reii?“

Kývnul, myšlenkami někde jinde.

***

Harryho spánek byl neklidný. Neustále se budil a převaloval, dokonce se mu podařilo spadnout z postele. První ranní paprsky pro něj byly vysvobozením. Co nejtišeji vstal z lůžka, aby nevzbudil Rona a vydal se do koupelny. Pohlédl na sebe do zrcadla a ušklíbl se.

Se zlověstným pohledem si rukou prohrábl svůj rozcuchaný účes, a pak zběžně pohlédl na hodinky. Sedm nula nula, přesně. Rázným krokem vyšel z koupelny a s vrzáním za sebou zavřel dveře. Ron něco zamumlal ze spaní a dál se oddával nerušenému snění. Harry si oddychl… to mu tak scházelo, aby se jeho kamarád vzbudil.

***

„Nelíbí se mi to,“ zašeptal Tala. „Něco se mi na tom nezdá.“

„Co se může stát?“ položil Kai řečnickou otázku. „Teď a tady jsme šťastní. Na tom záleží.“

„Remember yesterday and think of our tomorrow, but you have to live today,“ pousmál se Tala a zaplašil tak chmury ze své bledé tváře. Vzápětí se vrátily.

„Řekni slovo a nemusíš hrát,“ nabídnul Kai.

Talu to z nějakého důvodu rozesmálo. „Ty bys takovouhle nabídku přijal?“

Pochopil, co se Tala snažil říct.

„Možná,“ odpověděl naprosto vážně. „Pokud by druhá možnost znamenala stát proti rozhněvané Kane, tak možná ano.“

„Jeden z nás musí nastoupit v každém případě. Já mám lepší předpoklady pro přežití.“

„Třeba ani nenastoupí, vždyť nemusí,“ zkusil to ještě Kai.

„Třeba,“ souhlasil Tala, ale oba dva v hloubi duše věděli, že si to jenom namlouvají.

„Kdyby nastoupila na jiném než posledním místě,“ nadhodil Kai tiše. „Třeba na druhém.“

„Nebo na prvním.“ Tala se propadal hloub a hloub. „Každopádně, pokud to jenom trochu půjde, nastoupím proti ní já.“

Kai si odfrknul. „Hrdino.“ Znělo to skoro jako nadávka.

Tala se beze slova odvrátil.

„A já mám dělat co, psát za tebe žalozpěvy?“ zkusil to Kai ještě jednou.

„Třeba,“ odpověděl Tala neméně kousavým tónem. „Klidně i oslavnou báseň.“

Místo omluvy mu vtiskl polibek na šíji. „Jestli se mi vrátíš, dostaneš deset oslavných básní,“ slíbil zpola v žertu.

„To abych se snažil,“ objevil se na Talově tváři úsměv, když mu namísto odpuštění nabídnul rty.

***

Bradavice byly po ránu tiché a klidné. Málokdo vytáhl paty z pokojů před desátou, navíc dnes je předposlední den prázdnin před tím, než se zase začne natvrdo zkoušet a psát prověrky. Harryho kroky duněly chodbami, ale najednou se zastavily. Po krátkém, ale naléhavém zaťukání se rozrazily dveře.

„Nemůžete být trochu… méně hlučný?“ ozval se tak trochu nervózní hlas zpoza dveří.

„Promiňte, pane profesore,“ sklopil Harry zrak.

„Á, nechme těch formálností a pojďte dovnitř,“ pobídl Snape Harryho a zatahal ho za rukáv.

Harry vpadl do kabinetu lektvarů, který měl ještě v živé paměti, když odsud zachránil Malfoye.

Cítil se trochu provinile. Stejně tak ho překvapilo, že Snape je takový perverzák. Ano, po škole se tradovalo, že má jakousi poruchu, ale že by to bylo až takové, to nevěděl. A aby uchránil Draca, musí to udělat.

„Můžeš se připravit, Harry,“ řekl Snape s nedočkavým tonem.

Harry si už rozepínal límeček. Pak se ale zarazil. „Kolik dáte?“

„Padesát, “ pohlédl Snape na chlapce. „Nebo byste si přál víc?“

„Myslím, že sto by mohlo stačit.“

Snape zašmátral v kapse a rychlým pohybem hodil na stůl měšec se zlatými. „Jak je libo.“

***

„Ne,“ zarazila se náhle. „Takhle ne!“

Ostatní na ni udiveně pohlédli.

„Stalo se něco?“ zeptal se Max.

„Ovšemže,“ vydechla. „Změna v plánu.“

Vysloužila si další podezřívavý pohled.

„Jsi si jistá?“ zkusil to Rei opatrně.

„Naprosto. Maxi, budeš číslo dvě. Tak je to správně,“ unaveně se usmála. Nikdo z nich netušil, jak těžce si tohle rozhodnutí vybojovala.

„Ale Kai…“ odvážil se namítnout zmatený Max.

„…je jenom člověk,“ dořekla a z očí jí přitom šlehaly blesky. „Tak si rozmysli, koho je horší naštvat.“

Na malý okamžik její mysl zaplála jasně jako maják, ale hned se zase stáhla zpět.

„Ještě ne,“ vydechla neslyšně. Ještě nepřišel čas…

Najednou už nikdo neodporoval.

Její pohled se stočil ke dveřím šatny. Tam někde venku jsou dveře a za těmi dveřmi… Potřásla hlavou, aby si ji pročistila a mimoděk mrkla, co dělají dvojčata.

Alexander se právě s nesmírně vážným výrazem plížil zezadu k Reiovi a pokoušel se mu ožužlávat jeho dlouhý cop.

Gabriel se válel v koutě a dusil se smíchy. Nakonec už nevydržel být zticha a vysloužil si tak od Alexandra ublížený pohled.

„Zkazils mi legraci,“ obvinilo ho jeho starší dvojče.

Promiň,“ popadal se Gabriel smíchy za břicho. „Ale koukej, co to má strejda Takao?“

Vzápětí se strhla pranice, do níž byli proti své vůli nakonec zapojeni všichni.

„Tak už dost,“ zaprskala Aikane nakonec. „Vy dva darebáci! Strejdové dneska hrajou moc důležitý zápas a vy je nenecháte ani vydechnout!!“

***

Jakmile se zavřely dveře, Harry si utřel orosené tělo a jal se počítat peníze v měšci. Přesně sto.

Docela ho překvapilo, že ho Snape neošidil. Naposled se podíval na nápis Kabinet lektvarů a  s myšlenkami, o tom, že sem se už nikdy nevrátí, zmizel v uličkách školy.

***

„Víš, Kane tu byla,“ začal Tala opatrně. „Vzpomínáš, jak jsi přišel? Den předtím odjela, neřekla kam. Nechápal jsem to… jenže pak jsi se objevil ty a já našel souvislosti. Vlastně sem ji litoval. Ten den, kdy jsme se poprvé potkali, pamatuješ?“

Oba dva se zasnili.

„Pan Valkov zřejmě opět usnul při hodině,“ pousmála se učitelka.

Tala se napřímil na židli. „Řešení zadaného příkladu je 27,55,“ vychrlil a usmál se na zaskočenou třídu.

„Hmm, vy zřejmě počítáte i ve spaní,“ zamumlala učitelka nevěřícně a chystala se pokračovat ve výkladu, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dobrý den, paní profesorko,“ pozdravila Aikane odměřeně. „Aikane Meriwana, dnes jsem přijela a pan Dickinson mě poslal sem,“ vysvětlila.

„Ale ovšem, vítáme vás,“ zareagovala učitelka překvapeně. „Posaďte se někam, tady vedle pana Valkova je volné místo,“ vyzvala ji.

Tala si znechuceně odfrknul a cosi zamumlal.

„Promiň,“ pousmála se Aikane, když si sedala. Třídou proběhlo zašumění. Aikanino jméno jim nebylo neznámé.

„Připadá mi to tak vzdálené,“ zašeptal Kai. „Jako sen nebo vize, nehmotná představa lepšího konce.“

„Mně to připadá jako včera,“ odpověděl Tala. „Já… můžu tě o něco poprosit?“

„O cokoliv…“ Kai se špičkami prstů jemně dotknul jeho tváře.

„Kdybych... kdybych umřel, nech mě sežehnout.“ Bledý a smrtelně vážný Tala odsunul jeho ruku. „Slib mi to. Tak budu moci být pořád s tebou, tak uvidíš v každém zášlehu plamene mne.“

„Slibuji. A až umřu já, pochovají mne do země, abych se skrze ni přiblížil k tobě.“

„Zůstaneme pořád spolu.“

***

„Dračíku, tak jsem tu,“ řekl Harry, když přišel k nedočkavému Malfoyovi, který stál u hlavních dveří.

„Pšt,“ přiložil si Draco prsty na ústa a chytl ho za rukáv. Vyvedl ho ven, šli dál až dorazili k velkému stromu s opravdu tlustým kmenem. Jakmile se skryli za tělo stromu, zmocnili se navzájem svých úst.

„Miluju tě,“ vydechl Harry.

„Já tebe víc,“ zašeptal Draco.

Najednou se Harryho tvář oddálila. „Musím ti něco říct.“

„Vím,“ pohledl Malfoy smutně na Harryho, „Viděl jsem, jak odtamtud odcházíš. Ale nemusel jsi to dělat…“ Draco sklopil zrak a oči se mu zalily slzami.

Harry se na něj podíval s tvrdým výrazem: „Přece nenechám někoho jiného, aby na tebe sahal. A o to víc, když je to nedobrovolný.“

Malfoy se o něho opřel.

„Ale alespoň jednu výhodu to má,“ vytáhl Harry z kapsy napěchovaný měšec a potřásl ho v rukou.

„To jsi z něj vyrazil?“ zeptal se Malfoy.

„Ani jsem nemusel naléhat. Je to i za mlčení. Snape moc dobře ví, že bych to mohl říct Brumbálovi.“

„Jsi chytrej.“

„To díky tobě.“

 

7. kapitola

 

To ráno bylo kruté. Ihned zaregistroval, že postel vedle něho je prázdná. Bylo mu jasné, kde se její majitel nachází, tedy lépe řečeno s KÝM. Nadzvedl Harryho polštář, i když věděl, čí fotku pod ním uvidí. Pak se obrátil k oknu, snad jakoby si myslel, že v něm nalezne odpovědi na své otázky. Ve stejný okamžik toho zalitoval. Stáli tam oba - Harry a Draco v intimním objetí, možná si mysleli, že mohutný strom je schová před zraky bradavických obyvatel, ale před tím Ronovým se bohužel neukryli.

Ron se při tom pohledu otřásl. Do nitra se mu vkrádal doteď zcela neznámý, ale sžíravý pocit.

Harry dal přednost JEMU před ním…Vždyť kolik toho spolu prožili. Vždycky cítil, že mezi ním a Harrym je něco víc, jenže Ron si to uvědomil až teď, když pociťoval tu neskonalou žárlivost a závist vůči Dracovi.

V mžiku se odvrátil od okna, vzal do ruky svou hůlku a vyšel z pokoje. Jeho kroky duněly po chodbě, ale Ronovi bylo jedno, jestli někoho vzbudí. Teď je mu už všechno jedno…

***

3, 2, 1 a jedem!!!

Útok, úhyb, útok, úhyb, srážka spojená se sprškou jisker. První zápas začal velmi dynamicky. Takao hrál jako nikdy předtím, zčásti aby ukázal Kaiovi, že udělal chybu, zčásti aby dokázal Aikane, že ji nepotřebuje. A samozřejmě také aby vyhrál a byl hrdinou dne.

„Si poměrně věříš,“ poznamenal Bryan posměšně, když Takao na chvíli zastavil, aby posoudil účinnost svého útoku. „My s Falborgem jsme ale zvyklí na jinačí rány,“ pousmál se a zahájil odvetný útok.

Takaovu holou kůži naráz začaly bičovat krystalky ledu. Začal se třást zimou, zuby mu drkotaly a tváře mrazem zčervenaly. Od úst se mu při každém výdechu valila pára, ledový vzduch ho pálil v krku. „Draku!!!“ chtěl zařvat, ale ledová bouře jeho slova odnesla pryč. Nikdo je nezaslechnul.

„Co povíš teď?“ donesl mu led Bryanova slova až k ústům. Neví, co je to zima, ne doopravdy, pomyslel si Bryan a hlavu měl plnou vítězství.

Díky, Kane, pomyslel si Takao a konečně se do boje vložil naplno. Otoč tu bouři na něj, Draku, zachechtal se a Drak zařval v odpověď. Máchnul křídly, nejdřív jednou, pak dvakrát, třikrát a najednou to byl Bryan, komu ledové krystalky bušily do tváře jako šípy.

****, pomyslel si Bryan, když jeho blade vylétl z arény, rozsekaný ledem na několik kusů.

„****,“ řekl Kai s Talou unisono.

***

Draco s Harrym se právě chystali, že se vrátí dovnitř, když vtom zaslechli obrovskou ránu a následný bolestný výkřik. Tázavě se na sebe podívali, ale nebylo potřeba žádných slov. Naráz vyběhli za hlasem, jenž před pár sekundami slyšeli.

„Je tu někdo? Haló!“ volali, ale nedostalo se jim žádné odpovědi.

Málem už obešli celý hrad, když vtom spatřili na zemi nehybnou postavu celou od krve. Její tvář byla obrácená čelem k zemi, ale hříva hustých rezavých vlasů  prozrazovala mnoho o její identitě.

„Mám se podívat?“ zeptal se roztřeseným hlasem Draco. Harry ho vzal za rameno a rychle přiskočil k bezvládnému tělu.

„Ne… JÁ se kouknu,“ kleknul si a obrátil toho člověka tak, aby se mu mohl podívat do tváře. Jakmile to však učinil, objevil se v jeho obličeji vyděšený výraz. Rychle se podíval na Draca a začal mohutně kroutit hlavou, jakoby si snad myslel, že to nemůže být pravda. Pohladil ty zrzavé vlasy a z očí se mu začaly řinout slzy.

„Rone, proboha, probuď se!“ vzlykal Harry, snažíc se svého kamaráda probrat plácáním po obličeji. Jenže všechno už bylo marné. Tep se dal jen těžko nahmatat, vzhledem k tomu, že srdce už dávno přestalo bít.

Pomalu se kolem nich začal srocovat dav lidí.

„Co se stalo?“

„Kdo mu to udělal?“

„Ron Weasley?!“

„Brácho!!“ Fred a George se jakýmsi zázrakem propletli kolem všech těch lidí a teď stojí nad svým ubohým bratrem.  Harry se na ně podíval s útrpným výrazem. Vzápětí si utřel slzy a postavil se, i když jakoby se s ním všechno točilo. Draco k němu přiběhl.

„Harry, jsi celý bledý, musíš se uklidnit,“ šeptal roztřeseným hlasem, ale vypadalo to, že ani on není úplně v pořádku.

„To nemůže být pravda,“ procedil mezi stisknuté zuby. „Toho parchanta zabiju! Kdo mu to sakra udělal?“ V Harryho očích se zaleskla touha po pomstě. „Tak kdo mu to do p***** udělal?!!“ zařval a vytrhl se Malfoyovi.

Mezi studenty školy se objevila postava profesorky McGonagallové, doprovázené Brumbálem.

„Měl byste se uklidnit,“ zatřásla profesorka s Harrym. Pak si několika rychlými pohyby vyndala hůlku, a pak už Harry nic nevěděl.

***

„Gratuluju,“ blahopřál zrovna Takaovi Max. „Byl jsi super!“

„Maxi,“ ozval se za nimi Aikanin hlas. „Koncentruj se na svůj zápas. Dokážeš to?“

„Budu hrát jako ještě nikdy,“ prohlásil a šel se postavit na své místo.

Kai po něm vrhnul překvapený pohled. „Čekal jsem spíš Reie,“ prohodil tiše k Talovi, když odcházel, aby se postavil tamtéž.

„Věřím ti,“ odpověděl Tala.

Kéž bych si taky dokázal věřit, pomyslel si Kai trpce.

3, 2, 1 a jedem!!!

Max se stáhnul a vyčkával. On měl na svojí straně všechny - nebo téměř všechny – výhody a bylo tedy na Kaiovi, aby zahájil hru.

Stejný jako vždycky, bojovník nebojovník, napadlo Kaie. Láká kořist do pasti… co když ale kořist o pasti ví? Najednou, bez sebemenšího zřetelného Kaiova pokynu, vyrazil Dranzer do útoku a…

… něco tady nehrálo. Dranzer neútočil obvyklými útoky, nýbrž něčím úplně novým.

Divíš se, Maxíku? chtělo se Kaiovi zašeptat, ale ovládl se. Ještě nebyl konec a na tohle bude dost času potom.

Úplně mě zaskočil a teď toho využívá, zaúpěl Max v duchu. A kvůli mojí neschopnosti přijdeme o těžce nabyté vedení… Sakra, vždyť ani nevím, čím to vlastně útočí!! Max zoufale zkoušel jednu obranu za druhou. Kai všechny smetl, jakoby ani neexistovaly.

Neznáš mě, nevíš, co použiju teď, pomyslel si Kai s uspokojením. Nevíš ani, proti čemu bojuješ, blázne. Bojíš se osudu, bojíš se smrti?

Max jenom bezmocně sledoval svůj blade, ze kterého zbyla hromádka prachu a kousků součástek.

„Bojíš se osudu, bojíš se smrti?“ opakoval si Kai tiše, když odcházel od arény, neporažený, nezlomený. Aspoň tak vypadal. Kdo ale mohl tušit, že pod pevnou slupkou už dávno není nic mimo prázdnotu? Kdo mohl tušit, že z něj už nic nezbylo?

***

Probudil se možná o hodinu, možná o týden později, to ani sám nevěděl. Ležel na lůžku ošetřovny, skláněly se nad ním jakési postavy, nemohl je však rozeznat. Po chvíli konečně zaostřil.

„Tak už se nám probudil, paní profesorko,“ uslyšel z dálky Brumbálův hlas.

„Pa-pane profeso-re…“ snažil se Harry vypravit ze sebe kloudnou větu, ale Brumbál ho zarazil.

„Pšt, teď odpočívej, musíš nabrat síly.“

Nato Harryho přemohla vlna únavy a opět se odebral do říše snů.

Když se probudil dalšího dne ráno, cítil se už o moc lépe. Potřeboval si zřejmě pořádně odpočinout po takovém šoku, ačkoliv bolest ze ztráty přítele v něm ještě přetrvávala.

Odpoledne se za ním opět stavil Albus Brumbál.

„Dlužím ti vysvětlení té…situace, Harry,“ pravil, jakmile se usadil na chlapcovo lůžko.

„Kdo…to udělal? Chci to vědět.“

Brumbál se maličko zamračil: „Podle našeho šetření, Harry, není žádný viník. Víš... všechno naznačuje tomu, že Ron si to udělal sám. Sám a zcela dobrovolně skočil z věže. Nenašli jsme žádné známky zápasu či zbraně. A…tohle jsme nalezli ve věži,“ podal Brumbál chlapci trochu zmuchlaný papír s několika řádky.

Drahý Harry,

Mrzí mě to, ale musel jsem to udělat…

Nebylo pro mne jiné možnosti.

Pozdě jsem si uvědomil, co k tobě cítím.

Doufám, že budeš šťastný.

S láskou Ronald.

S vytřeštěnýma očima dočetl poslední slova a položil papír na noční stolek. „To…teda…on se zabil kvůli mně…“ cítil, jak se mu všechny vnitřnosti svírají. Jak jsem to mohl tušit?

„Ne, Harry, nesmíš si za to dávat vinu. Nevím co se mezi vámi stalo, ale ty za jeho….smrt nemůžeš!“

Ale ano, můžu. To já jsem ho zabil… Harry se obrátil na bok. „Chci teď být sám.“

Brumbál se otočil směrem ke vstupním dveřím.

„Myslím, že tu máš ještě jednu návštěvu,“ řekl a zvedl se k odchodu.

***

„Hodně štěstí,“ říkaly Kaiova ústa. Miluju tě, říkaly Kaiovy oči. Vrať se mi, říkala jeho duše.

Tala vrhnul na arénu postranní pohled.

„Díky,“ odpověděla jeho ústa. Já tebe taky, odpověděly jeho oči. Sejdeme se v Pekle, odpověděla jeho duše.

„Je to na tobě,“ otočila se Aikane k Reiovi. „Máš v ruce svůj osud. Neztrať víru.“

Rei se usmál a přikývnul. Víra… nezklamu tě, Kane. Nesmím tě zklamat.

„Přeju ti úspěch.“

3, 2, 1 a jedem!!!

Tala se zlověstně usmál. „A tak se znovu setkáváme. Mrzí mě, že z toho nemám radost.“

„Nepřemáhej se. Já tě chápu, až moc dobře.“ Reiovy oči zrcadlily hloubku jeho prohlášení.

„No nepovídej,“ odsekl Tala. Nevíš, o čem mluvíš, Reii. Tohle se dá jenom prožít.

Teď jsem ho naštval, pomyslel si Rei. Jeho problém, pokrčil rameny a vrhl se do útoku.

Tala po něm vrhnul temný pohled a jeho blade se nedočkavě vyřítil do střetu.

Reiovi před očima v kratičkém záblesku proletěl celý jeho život, přátelé, spoluhráči a protihráči. Držel se při vědomí už jenom ze setrvačnosti, všechnu sílu dávno pohltil jeho blade.

Talovi se nevedlo o moc lépe. Jenom síla vůle mu bránila v pádu, jenom ona o oddělovala od hořké porážky.Vůle… a Kai. Při pomyšlení na něj se v Talovi zvedlo cosi prastarého, co tam vždycky bylo a jenom čekalo, až to Tala bude potřebovat.

„Tak pojď,“ zachechtal se Tala neslyšně. Ještě naposled.

…..

….

…

..

.

Ticho. Ani jeden najednou nic necítil, překážky zmizely a jejich síly už nebylo zapotřebí. Dokázali ještě otevřít oči.

Kai se k němu okamžitě rozběhl a sevřel jeho bezvládné tělo v náručí.

„Neumírej,“ šeptal horečnatě, zatímco Talu odváželi do nemocnice. Pak se otočil a chvíli beze slova hleděl na hromádku jemného popela, která bývala Talův beyblade. Pomalu se sehnul a opatrně ji shrnul a zabalil do kapesníku.

Nezemře, šlehla po něm Aikane pohledem, který neviděl. Ne teď, když je konečně s tebou, blázínku.

Takao pohledem sledoval Reie na nosítkách.

„Je to nerozhodný,“ řekl nakonec. „Kdo se obětuje teď?“

Aikanina tvář dostala nevyzpytatelný výraz.

„Já.“ A kdo taky jiný, nikdo další nezůstal. Občas si osud vybere svou daň za moc, byť nenáviděnou.

***

Teď stál mlčky u jeho postele Draco. Dlouhou dobu ani jeden nepromluvil.

„Tak…jak ti je?“ odvážil se nakonec Draco a shýbnul se, aby  pohladil Harryho po vlasech.

„Je mi…tak jak mi je. A…chci být sám, Malfoyi. Myslím nejen teď, ale i v příštích týdnech, měsících… Víš,“ zadrhnul se Harry na chvíli, protože ho zadržely vzlyky, „nemůžeme se spolu už vídat. Já to prostě nedokážu. Zabil se kvůli mně a tobě nejlepší kamarád. Prostě chci to všechno ukončit…jasný?“ pohlédl na Draca naprosto zdrceným výrazem.

„To snad nemyslíš vážně. Myslíš, že to nedokážeme překonat? Spolu?“ Malfoy vzal Harryho za ruku, ale ten mu ji prudce vytrhl.

„Je mi to líto,“ odvrátil se Harry.

„Miluju tě. A taky to tak vždycky bude,“ pronesl tichým hlasem. „Jestli si to tak přeješ.“

„Ano, přeju.“

Draco pomalu vstal z postele, aby se dal směrem k východu. Jeho rty byly pevně sevřené, jak se snažil potlačit pláč.

„Sbohem.“

„Sbohem,“ odpověděl Harry. Zachumlal se do peřiny. Konečně může být sám a naplno prožít svůj žal. Život jde dál. Jenže nic není tak jednoduché.

„Taky tě miluju,“ zašeptal do peřiny. V místnosti neúprosně tikaly hodiny. Vždyť čas je ten nejlepší lék.

***

„Sejdeme se v Pekle…“ zašeptal Kai. Já už tam jsem. A vykročil, vstříc osudu, nenávisti a smrti. Jeho tvář se pomalu roztáhla do ponurého úsměvu.

3, 2, 1 a jedem!!!

Aikane nehnutě opětovala jeho pohled. A teď… teď zemřeme, lásko. Ponořila se do svého nitra a uvolnila všechny zábrany, které nastavěla mezi sebe a to cizí uvnitř. Pak se rozdělila na dvě půlky, jedna Aikane zůstala venku a druhá Aikane vplula dovnitř, tam, kde přebýval ON a uvolnila okovy, které držely její mysl pohromadě.

Kai spatřil temný výraz jejích očí a okamžitě věděl, co to znamená.

„Lewiathan,“ vydechl. „Propustila jsi Lewiathana.“

Zasmála se Lewiathanovým hlasem. „Zradil’s ji. Teď zaplatíš.“

„Sejdeme se v Pekle,“ vydechl Kai a soustředil všechnu svoji moc do jednoho jediného úderu, do úderu, který měl smazat Lewiathana z povrchu zemského.

„Protože Tala si nezaslouží zemřít,“ odpověděl na nevyslovenou otázku a udeřil.

…….

……

…..

….

…

..

.

Nestačilo to.

„Jsi jenom smrtelník,“ zachechtal se Lewiathan posupně. Pak udeřil on.

Kai měl pocit, jakoby se pod tím náporem měl každou chvíli rozskočit vejpůl, ale nepovolil a neustoupil ani o píď. Udiveně se podíval na svoji ruku, nevěděl, jak se to stalo, ale najednou s údivem zjistil, že se naprosto automaticky brání a že Lewiathan byl dokonce nucen o krůček ustoupit.

„Smrtelník, smrtelník, smrt…“ vznášela se ve vzduchu ozvěna Lewiathanových slov.

Když Lewiathan udeřil podruhé, Kai přestal vnímat cokoliv mimo bolest. Jako z jiného světa nebo ze snu mu připadalo poznání, že dosud neustoupil. Nedokázal nic jiného, než stát a vzdorovat Lewiathanovu tlaku s vědomím, že stejně jednou podlehne.

Někde hluboko vevnitř se ale něco pohnulo a přimělo ho to ještě jednou se pokusit Lewiathana zničit.

V Aikaniných očích se objevily slzy a zase to byla ona. Zároveň ale byla něčím cizí.

„Splynula jsi s Lewiathanem,“ pochopil konečně Kai. Z hluboké rány na tváři mu stékala krev a on si ji bezmyšlenkovitě otíral.

„Život je hřích,“ zaznělo Lewiathanovým hlasem, který byl ale současně i Aikaniným hlasem.

„Život je zákon,“ odporoval Kai.

„Život je prohra smrti.“

„Život je vítězství řádu.“ To zdánlivě malé a slabé cosi uvnitř Kaie se při jeho slovech probudilo a nechalo poznat svou skutečnou velikost a sílu.

„Ta síla tě spálí,“ prorokovala Aikane, prorokoval Lewiathan.

„Nezemřu sám,“ odpověděl ale Kai a Dranzer naposledy zaútočil…

 

KONEC.

---

Nick:	Saawrin
Kategória	Fanfiction/dlhá poviedka/tematik:a Harry Potter a Beyblade
Žáner	-
Debata k poviedke:	Fórum

---