Vánoce (prvá časť)
Autor: Saawrin Streda, 09 Júl 2008 20:48
Disclaimer: Tímto kolektiv autorů jasně oznamuje a na vědomost dává, že nevlastní žádnou z postav Beybladu (ten bohužel pan Aoki vymyslel dřív) ani Harryho Pottera (kterého paní Rowlingová publikovala o něco dříve než my). Jediná postava, ke které vlastníme výhradní práva je Aikane Meriwana (s potomky). V textu je použit úryvek z písně Numb skupiny Linkin Park a písně Time to Burn od The Rasmus (kteréžto písně bohužel kolektiv autorů také nevlastní).
Kolektiv autorů se rovněž omlouvá za čáru na straně 12, kteroužto se nepodařilo před uzávěrkou odstranit.
Upozornenie: Poviedka nie je vhodná pre čitateľov mladších ako 15 rokov!!!
Vánoce
1.kapitola
V levném moskovském bytě bylo šero. Pokoj osvětloval jen starý lustr, kterému zbyla jediná funkční, poněkud poblikávající žárovka. Na stěnách se co chvíli objevovaly strašidelné stíny, které vzápětí stejně rychle mizely. V panujícím šeru nevypadal pokoj zas až tak nepříjemně. Potrhané tapety i omlácená skříň skryly svou opotřebovanost ve stínech a ani křeslo a stolek, jediné další kusy nábytku zde, nevyhlížely tak rozvrzaně jako obvykle. Na stolku ležela bílá obálka. Podle razítka byla odeslaná z Japonska. Tala se zavrtěl v křesle a pohlédl z okna. Začal počítat sněhové vločky. 1, 2, 3, 4, 5, 6… myšlenky se mu rozutekly a odlétly pryč, překonaly oceán a dopluly až k odesilateli dopisu, nebo alespoň k tomu, o kom se Tala domníval, že je odesilatelem. Pomalu po obálce natáhnul ruku, vychutnával si jenom dotek chladivého bílého papíru, vonícího cestami. V obálce byl jediný list papíru. Talu trochu zklamalo, že z něj nebyla cítit nálada pisatele jako obvykle. Pomalu list rozevřel… „Otevři dveře? Co je to za nesmysl?“ podivil se. Na papíru nic jiného nebylo. Pomalu vstal a dotknul se kliky u dveří. Oprýskaný vchod dostal tajemným vzkazem lákavější vzhled. Tala uchopil kliku a…
***
Bradavice byly zahaleny v bílé pokrývce a další sněhové vločky se snášely na zem tak pomalu, jako by ani nechtěly dopadnout. Střechy školy byly zaváté a jen těžko by někdo hledal stopy ve sněhu. Bylo ráno a na Bradavickou školu se snášela mlha. V jednom z pokojů se ozvalo spokojené zachrápání. Harry už byl vzhůru a přemýšlel, jestli se Mizzy bude líbit dárek, který pro ni vybral k Vánocům. Potichu vylezl z postele a sešel dolů do Společenské místnosti, kde pod rozzářený stromeček položil malý, trochu ušmudlaný balík.
***
„Překvapení,“ usmál se Kai a byl to moc pěkný úsměv.
„Kaii, co tu…“ Tala byl zmatený. Svého přítele už neviděl dlouho, ačkoliv dopisy létaly z Ruska do Japonska a zpět neustále.
„Veselé Vánoce,“ popřál mu Kai. „Měl jsem tu nějaké zařizování, ale právě mi volali, že odpadá, tak jsem tu,“ mrknul.
„Ale já… Určitě musíš být unavený po cestě a já tu nemám ani nic a…“
Kai se rozhlédl po bytě. „Hmm,“ pronesl zamyšleně a jakoby nepřítomně. „Vždyť…“ začal, ale pak se zarazil. Co se to se mnou děje?! Tohle jsou MOJE myšlenky a musí moje taky zůstat… Je to jediný opravdový přítel, kterého mám.
Tala se rozhlédl kolem. „V jakém hotelu jsi ubytovaný?“ zeptal se zvědavě. Co by asi řekl, kdyby věděl, na co při čtení jeho dopisů myslívám…
Kai maličko znervózněl. „No, víš… věc se má tak, že nikde nebylo ani jediné volné místo,“ vysvětlil trochu rozpačitě. „Tak jsem si říkal, že bych možná mohl přespat tady…“ Proboha, co to plácám za nesmysly?!
Tala se okamžitě nadchnul. „Ale jistě, přenechám ti svoji postel i když není nic moc, znáš to,“ přesunul se bleskurychle do kouta odděleného zástěnou a začal tam poklízet. Nevím, jak tohle vydržím. Mít tě nadosah a přitom pořád vidět tu hranici mezi námi, hranici, kterou se bojím překročit...
***
„Harry, ty už se nemůžeš dočkat, co?“ ozval se ospalý hlas. Harry se otočil.
„Nemohl jsem ani dospat, člověče,“ zasmál se, „koukám, že jsem tě vzbudil.“
„Ale ne,“ mávl rukou Ron a vrhl se ke stromku, aby našel dárky určené pro něj.
„Aspoň jsme tu dřív než ostatní a máme klídek.“
Z chodby byl slyšet šepot. Za chvilinku se v místnosti objevila Hermiona s Mizzy a vypadaly natěšeně. Mizzy pozdravila Harryho a pak se taky začala probírat hromadou dárků.
„Jé, ten je pro mě! Od koho asi bude?“ Harry se zarděl.
„No hádej,“ odpověděl Ron s pusou nacpanou čokoládovými žabkami, „od naší hrdličky.“
„Vtipný, Rone,“ zasmál se teatrálně Harry a opět se věnoval balíčkům. Když roztrhal balicí papír s andělíčky, objevil se před ním úžasný fialový svetr. Tedy Harry se moc nadšeně netvářil, jelikož fialovou zrovna v lásce neměl. A svetry už vůbec ne.
„Ten jsem upletla sama,“ zasmála se Mizzy, „bude ti slušet, ta barva se výtečně hodí k tvým očím, Harry!“
Harry se snažil tvářit potěšeně, ale o to víc byl zhnusený, když si svetr prohlédl detailněji. Byl totiž plný ok. No dobře, snad už přijdou ty lepší dárky, pomyslel si
A i když měl Mizzy rád, musel si v duchu přiznat, že dárek od ní byl to nejhorší, co kdy dostal.
***
„No juchů,“ povzdechnul si Rei, když odpadl i poslední z účastníků bujaré štědrovečerní oslavy. Bezmocně se rozhlédnul kolem a pustil se do úklidu. Nejdříve vyhrabal z hromady nepořádku postele, matrace a gauč a porůznu na ně spáče naskládal, aby nepřekáželi. Potom se pustil do odnášení jídla a pití a mytí nádobí.
„Fear of the dark tears me apart, won’t leave me aloooone and time keeps running ouuut…“ začal si pobrukovat písničku od The Rasmus. Když skončil s nádobím, posbíral odpadky a papíry od dárků, které se válely všude kolem.
„Kdyby tu aspoň byl někdo, kdo by mi pomohl,“ přál si tiše, ale nikdo nepřicházel. Pokoj konečně zase začal vypadat jako pokoj a Rei se unaveně svalil do jediného volného křesla. Tady vždycky sedával Kai, vzpomněl si. Jenom tiše přihlížel, když jsme se bavili… Nikdy nepromluvil a když, tak jedině aby nás napomenul, že děláme moc hluku, nebo tak. A když jsme potom usnuli, ráno jsme se vždycky probudili ve svých postelích a nikdy jsme nemuseli po sobě uklízet, aspoň ne moc… A teď je Kai pryč…
V Reiově tváři se promítly vzpomínky na ten nepěkný den, kdy jim Kai oznámil, že už dál nebude dělat jejich chůvu.
„Až se znovu uvidíme, bude každý z nás na opačné straně arény,“ řekl Takaovi. „A potom se ukáže, jestli jsem vás něco naučil,“ pousmál se. Byl to jeden z mála úsměvu, který u něj Rei kdy viděl. A když potom odešel a zamířil směrem k čekajícímu taxíku, úsměv se ještě prohloubil.
Jak dlouho musel na tuhle chvíli čekat, pomyslel si Rei. Jak dlouho asi sbíral odvahu, než se rozhodl… Kai by nás nenechal samotné, kdyby nevěřil, že to zvládneme. Nesmím ho zklamat. Od toho dne Rei cítil, jak se pomalu ale jistě Takaovi a Maxovi vzdaluje.
***
„Tak si to obleč, Harry,“ naléhala Mizzy, česajíc se svým novým hřebenem. Harry neměl na vybranou. Vlna ho štípala po celém těle.
„Co takhle se jít nasnídat?“ navrhl Ron.
„Ty ještě nemáš dost?“ řekla Hermiona a hlavou pohodila směrem k pytlíkům od bonbonů a sušenek.
„Tak jsou Vánoce, musíme slavit, ne?“ odpověděl Ron, který se snažil zvednout z křesla.
„Tak pojďte,“ vybízel Harry ostatní, protože se už začínal ozývat i jeho kručící žaludek.
Všichni se tedy jako jeden muž zvedli a kráčeli směrem k jídelně.
Zrovna, když procházeli jednou z bradavických chodeb, ozvaly se kroky, jež mířily směrem k nim. Za chvíli se zpoza rohu vynořil černý plášť a v něm zahalený profesor Snape. Jako vždy se tvářil nemile a svým pohledem probodával skupinku studentů, kterou právě potkal.
Obzvláště dlouho zůstal očima stát na Harryho svetru.
„Pottere, nesnažte se vypadat jako cukrová panenka. Snad si nemyslíte, že si tím profesory nějak rozněžníte,“ prohlásil arogantně, když už byl za skupinou.
V Snapeově černé mysli se však honily ještě jiné a velice zvláštní myšlenky. Ach ano, Potterovi to v tom svetru docela slušelo. Jakmile si však uvědomil, o čem přemýšlí, rychle pohodil hlavou, jakoby si snad myslel, že tím myšlenky nějak odežene. Celý den pak nemohl ze své hlavy dostat obrázek brýlatého kluka s pleteným fialovým svetrem.
***
„Hrmmf,“ udělal Takao a zívnul. „To byste nevěřili, co se mi zdálo,“ začal, ale nikdo ho neposlouchal. Takao se rozhlédnul kolem. Jeho pohled sklouznul po roztažených záclonách, přes stůl a židle a kolem krbu, až se zastavil na Reiovi.
„To je divný,“ vydechl. Rei po namáhavém úklidu v křesle usnul a ve spánku se mu na tváři rozprostřela úplně sejná chladná maska, jakou nosil Kai.
„To přece…“ začal Takao chabě protestovat, čímž ovšem Reie nechtěně vzbudil. Ten jenom zazíval, upřel na Takaa Kaiův znechucený pohled a odploužil se do kuchyně. Za chvíli vzduchem přiletěla Takaova oblíbená snídaně a rozplácla se mu o obličej, přesně jako když ji vařil Kai. Druhou dávku schytal jako obvykle Max.
„Možná bychom si měli pořídit kuchaře,“ nadhodil Takao.
„A náhradníka k tomu,“ ozvalo se z kuchyně a Takao ustrnul – i Reiův hlas jakoby začínal kaiovatět.
„Bez čtvrtého hráče nás nepustí na žádný turnaj,“ konstatoval Rei z kuchyně.
„Hmm,“ zabručel Takao nezávazně a pustil se do snídaně.
2. kapitola
„Bojíš se,“ konstatoval chladně Kai. Zkoumavě Talu přelétnul pohledem. „Bojíš se, že zase zmizím.“
Tala jenom přikývnul. „Víš, bylo by hezké, zase jednou hrát za jeden tým. Jako za starých časů, pamatuješ? Bylo by to fajn.“
„Hmm,“ brouknul Kai, očividně duchem nepřítomný. Po chvilce se probral. „To ano… rozhodně. Proto jsem taky přijel. S těmi šašky, co si říkali tým, jsem už skončil. Můžeme začít znova a zase se prodrat na vrchol.“ Proč to jenom zní tak, jak to zní? Copak nemůžu říct nic… bez toho?
„Vážně?“ zamumlal Tala nepřesvědčeně. „A co tvoje smlouva? Neměl bys tu být.“
Kai odmítavě máchnul rukou. „Na smlouvách nesejde. Ty věci, o které takhle přijdu, jsou nepodstatné. Nezáleží mi na ničem…“ … mimo tebe. Jsi moje světlo.
„Ale to přece…“ začal Tala protestovat.
„Jsem doma,“ smetl Kai nevyslovené námitky. „Na tom záleží.“
***
Jako sláma. Přesně… ne špinavý blond nebo peroxid. Krásné slámové vlasy. Bože, jen je držet v…
„Harry, jsi mezi námi?“ ozval se odněkud v jeho hlavě hlas. „Halo!“
Teprve když Harrymu zamávala Hermiona před obličejem, přestal se svým duchaplným rozjímáním. Tohle se mu v poslední době stávalo často. Najednou jakoby se ocitl v jiném časoprostoru. On a … sami… Všechno kolem jakoby se zastavilo. Někdy měl pocit, že by tam nejraději zůstal. Jenže to nešlo.
Zrovna se svými kamarády procházel po bradavickém nádvoří. Málokdo by uhádl, že tu ještě předevčírem na Štědrý den bylo alespoň pět stop sněhu. Teď svítilo slunce a i když ještě tolik nehřálo, stačilo bílou pokrývku již z velké části odklidit.
„Ty si nějak mimo,“ plácnul Ron kamaráda.
„Dneska jsem toho moc nenaspal, tak se nediv.“ Kdybys věděl, o čem se mi dneska zdáloJ „Teď vás musím opustit, mám totiž sraz s Mizzy, tak jestli mě omluvíte…Jo a ve tři v knihovně, ok?“
Trochu rozpačitě se usmál, protože věděl, že své kamarády teď docela zanedbává.
„Užij si to,“ zaslechl ještě Hermionin hlas, když odcházel směrem k usměvavé dívce, jež se k němu rychlými kroky blížila. Mnohokrát přemýšlel, co se mu na ní vlastně líbí. Přestože její zuby zdobila kovová rovnátka, její usměv byl neodolatelný. Z očí jí vyzařovala naivita malého děvčátka. Rezavé volné vlasy jí vlály kolem obličeje, někdy volně splývaly, někdy je měla svázané v ohonu. Mizzin rošťácký vzhled umocňovaly drobné pihy na nose a na tvářích.
Kráčela sebejistě, Harrymu se někdy zdálo, že až moc. Také dokázala být občas nafoukaná, ale to ostatně většina holek v Bradavicích. Vyjímaje Hermionu.
„Ahoj Harry,“ objala ho a vlepila mu pusu. Ani tohle nebylo Harrymu kdovíjak příjemné. Zvláště když…
***
Rei se unaveně svalil do křesla. Už chápu, proč byl Kai občas tak nevrlý, pomyslel si zmoženě. Poté, co absolvoval několik desítek krátkých rozhovorů se zájemci o místo náhradníka, už věděl, co je to únava. Takao by taky potřeboval lekci, pohlédl na povykujícího spoluhráče, který spolu s Maxem zrovna večeřel… a přitom dělal ještě spoustu dalších věcí.
„A kdo to bude uklízet?“ položil si Rei řečnickou otázku, když část jeho večeře přistála na koberci. Takao se očividně netrefil. Pak se Rei zvednul a šel pro kbelík, hadr a mop, aby se pokusil dát koberec aspoň zčásti do pořádku. Takao s Maxem se mu nepletli pod nohy, protože v tento čas se s neměnnou pravidelností přesouvali do obýváku, kde hráli videohry dlouho do noci.
„I’m tired of being what you want me to be, feeling so faithless, lost under the surface… I don’t know what you’re expecting of me, put under the pressure of walking in your shoeees…“ spustil Rei a dal se do úklidu. Ještěže v kuchyni byly zčásti kachlíky a zčásti omyvatelné tapety, jinak by se mu nikdy nepodařilo sundat všechno jídlo ze stěn. Co si asi zpíval Kai?
„Asi Soldier side,“ odpověděl si Rei na nevyřčenou otázku. „To by mu bylo podobné.“
***
Uviděl HO za rohem, jak se baví se svými kumpány a kolem poskakovaly nějaké žačky z nižších ročníků. Vyprostil se z Mizzyna sevření. Srdce mu tlouklo…ne, spíš vřelo.
Zase ty vlasy…
V tu chvíli se otočil ON směrem k němu a Mizzy a zkoumavým pohledem si je prohlížel. Pokynul svým společníkům, aby na něj počkali a sám se vydal k našemu páru. Celou dobu spaloval Harryho JEHO pohled.
„Ahoj Pottere, čau Mizzy,“ pohlédl na oba, avšak o trochu déle zůstaly jeho oči stát na Harrym.
„Draco, ty neděláš na tom svém referátu z obrany?“ zeptala se Mizzy. „Víš, že propadáš, kámo.“
„A, paní chytrá. Neboj se o mě, malá, já si nějak poradím,“ zašklebil se. Pak se ale trochu zachmuřil.
„Teda, jediný, co bych potřeboval je…doučování.“ Teď se Harrymu zdálo, že na něj Draco nenápadně mrkl. Zrudl až za ušima a nervózně prohodil:
„Tak snad nějaký seženeš.“
„Určitě,“ pohlédl chlapec s blonďatými vlasy na Harryho, ale poté jako by nic, se vydal zpátky za svými kumpány.
***
Svíčka zhasla a postavy zahalila milosrdná tma. V ní nezáleželo na tom, kdo jsou. Tma pohřbila všechna tajemství, utišila všechny výčitky. Zůstali jenom oni dva…
„To není fér!“ zařval Takao vztekle. „Zase mi zhasla! Jak mám toho vyzyvatele dostat, když na něj nevidím?!“ Max mu udatně přizvukoval, oba je štvalo, že se v jejich oblíbené hře našel někdo lepší. Zase hrajou přes síť, pomyslel si Rei. A určitě zase s tím, co si říká Blackwinged Sorrow, protože nikdo jiný je zatím neporazil.
„Některé věci prostě nechápu,“ povzdechnul si Rei. Koberec už vypadal mnohem lépe než před půlhodinou.
„Poráží je, když hrajou spolu i když je každý sám, poráží je na kterémkoliv místě si zamane. Nechápu, že je to ještě baví, když mají pořád stejnou strategii…“ Rei začal v duchu celý problém rozebírat. „Museli by na to jít jinak… Nejspíš přes cell-itemy, nebo možná by se dal nachytat na nějaký lektvar x-třídy…“ Ani si nevšimnul, že Takao s Maxem se přesunuli blíž k němu a poslouchají.
„Hele, Reii,“ začal Takao nakonec, „pojď si to zkusit s námi.“
Co blázní?! zděsil se Rei. Tohle bylo čistě teoretické řešení, sakra! I když, pousmál se po chvilce, třeba by to mohlo vyjít, nakonec. A za většího blbce už těžko budu.
***
Harry šel zrovna po opuštěné chodbě, když za sebou uslyšel kroky. Mnoho studentů se věnovalo zábavě ve společenských místnostech a on byl zajisté jeden z mála lidí toulajících se po hradě. Ale teď sám nebyl. Přidal na kroku, protože by se nerad setkal s nevrlým školníkem Filchem, který ho nemá příliš v lásce. Najednou se zdálo, že kroky zrychlily spolu s Harrym a navíc bylo slyšet šustění hábitu, jak se pronásledovatel pohyboval. Harrymu už bylo jasné, že tohle Filch není, ten by ho už dávno dostihl.
Temná chodba byla příliš dlouhá na to, aby jí Harry mohl přejít s pocitem bezpečí.
Snad bude nějaká místnost otevřená, pomyslel si chlapec a v návalu strachu zabočil k jedněm dveřím. Vzápětí zatáhl za jednu kliku a dveře se skřípavě otevřely. Postava právě vycházela zpoza rohu, když za sebou Harry spěšně zabouchl.
Bylo mu jasné, že tenhle úkryt mu dlouho neposlouží, ale alespoň měl chvíli čas na přemýšlení. Stále více si uvědomoval, že je v nebezpečí. Je možné, že by se do Bradavic dostali Voldemortovi sluhové, nebo dokonce sám Pán Zla?
Za pár vteřin už Harry věděl, kde se ocitl. Byla to učebna lektvarů. Okna byla zatemněná černými roletami, jen malými škvírkami se do místnosti dostávalo denní světlo. Za normálních okolností by ho tato učebna děsila, teď byl však rád, že se dostal právě sem. Za katedrou se totiž nacházel „únikový východ“, kudy si profesoři zkracovali cestu do Společenské místnosti a Harryho napadlo, že by ji mohl použít v případě nouze.
Ozvalo se zapraskání dřeva a vzápětí se pohnula klika. Harry stál v temnotě u druhého východu a ani nedýchal. Vtom se rozlétly dveře. Postava udělala jeden krok do místnosti. Nebylo jí v tom šeru vidět do tváře, ale bylo jasné, že je to muž. Nebo chlapec?
I když se už Harryho oči přizpůsobily tmě, marně se snažil rozeznat rysy pronásledovatele.
Ten se ale stále blížil.
***
Tohle je hloupý, napadlo Kaie. Co tu dělám. Jednou se musím naučit… Naučit se nenávidět. Takhle to dál nejde. Nemůžu mít před očima svoje zklamání, svůj nezdar. Nevydržím to. A nezapomeň se přitom usmívat, ušklíbnul se trpce. Ať se stane cokoliv. Jenom nezapomenout na dobré vychování. Proč ještě nejsi připravený. Jak si můžeš dovolit přijít pozdě. Kdo se tě ptal na tvůj názor. Budeš odpovídat, jak ti řeknu. Ani slovo o démonech. Ani slovo pro zmučené duše. Ticho tady bude. Mrtvé ticho a pár předem nahraných odpovědí. Svoboda slova. Co to je. Tady neznamenáš nic. Tak jako vždycky, tak jako všude. Smrt je odlesk nicoty.
Chytl se za hlavu. „Dost už! Jděte pryč!“ vykřikl, snad v bláhové naději, že hlasy zmizí.
„Nikdo tu není,“ oznámil mu Tala stísněně.
Takže mne má vina dostihla.
***
Harry stiskl hůlku ukrytou v kapse.
„Myslím, že ji nebudeš potřebovat, Pottere,“ ozval se arogantní hlas. Ten už Harry poznal.
„Lumos,“ vykřikl Harry, jakmile vytáhl hůlku.
Ve světle vycházejícím z hůlky se pak potvrdila Harryho domněnka.
Malfoyovy ztuhlé rysy se stáhly do úsměvu.
„To jsi nečekal, co?“ přiblížil se Draco tak, že mezi ním a Potterem byly sotva tři metry.
„Draco?“ řekl s tázavým tonem, jako by si snad myslel, že je to jen sen. Pak odvrátil hůlku.
Jeho rty byly pevně sevřené a snažil se udržet své emoce na uzdě, přestože ho rozrušila představa, že jsou úplně sami.
On a Malfoy stáli proti sobě. Napětí se dalo krájet a ani jeden z nich nevěděl, co má od druhého čekat.
Draco vytasil svou kouzelnickou hůlku, ale kupodivu ji nenamířil proti Harrymu.
„Máme spolu něco nevyřízeného,“ pronesl a s úsměvem odhodil hůlku za sebe.
3. Kapitola
Asi se zblázním, blesklo Kaiovi hlavou. Nedokážu se postavit svému strachu… prostě nemůžu. Celá ta dlouhá léta jsem se mu vlastně vyhýbal. Celou dobu jsem myslel jenom na něj, proto jsem se snažil co nejvíce nás oddálit, nastavět mezi nás hráze nepochopení, času a zármutku. A při každém rozhodnutí, které nás od sebe oddalovalo, jsem měl před očima jeho smutnou tvář, jeho hluboké oči, jeho jemný a tak vzácný úsměv... A teď, když jsem se konečně odvážil postavit svému strachu čelem, zase bych nejradši utekl. Každá vteřina v jeho blízkosti znamená nekonečné utrpení, nekonečnou bolest z nevyslovitelného snu. Jsem vlastně jako můra, která vlétne do plamene, pomyslel si, ne bez ironie. Můra, kterou plamen neodolatelně vábí a ona, přestože se snaží odolat, je neúprosně spalována žárem…
„Říkal jsi něco?“ zeptal se Tala a Kai si uvědomil že poslední větu zřejmě pronesl nahlas.
„Nic, to já jen…“ zaváhal. Najednou mu došly všechna slova a podle Talova pohledu jich ani nebylo potřeba.
„Pššt,“ položil mu zlehka prst na rty. „Neříkej nic…“
O krok poodstoupil a snažil se znovu nabýt ztracený klid, ale nedokázal to – tolik si přál, aby tahle chvíle nastala.
Tala se zlehka pousmál a jeho rty se přiblížily…
***
Dracova hůlka břinkla o skleněnou vázu postavenou na katedře a spadla na zem. Malfoyovy oči se zaleskly. Jenže ne zlobou nebo nenávistí, ale touhou.
„Dobře,“ přistoupil Harry k Malfoyovi, „co po mně teda chceš?“
V tu chvíli se Dracova ruka rozmáchla, jakoby chtěla Harryho udeřit. Namísto toho se zastavila u Harryho tváře a začala ji jemně hladit. Harry nemohl skrýt překvapení, ale také své potěšení. Líbilo se mu to. Vzal Malfoyovu tvář do svých rukou a nasměroval si ji ke svým rtům. Na tohle čekal snad celou věčnost. Když se jejich rty od sebe oddálily, ještě na sebe dlouhou chvíli vzrušeně hleděli.
„Já…“ zašeptal Harry, ale Dracovy prsty ho umlčely.
„Tiše, nebo nás tu někdo objeví,“ přitiskl ukazováček na Harryho pusu.
Vtom se na chodbě ozvaly kroky. Byly rychlé a najednou se zastavily. Harry se od Draca rychle odlepil. Přece jenom vypadalo jejich objetí více než přátelsky. A oni navíc nikdy přátelé nebyli.
Pak uslyšeli klíč v zámku. Dotyčnému ovšem po pár vteřinách došlo, že je třída odemčená, a tak vešel. Vysoká postava Severuse Snapea teď stála v místnosti, ve které se ještě před pár okamžiky odehrávala milostná scéna.
***
„Jo, jdi na to, Reii!“ povzbuzoval Takao mohutně. Vypadalo to, že ten parchant, od kterého dostali pokaždé za vyučenou, teď sám prohraje – s Reiem, který hrál tuhle hru poprvé. Dokonce si ani neuměl sám zaregistrovat postavu, museli mu s Maxem pomoci.
„Používám speciální schopnost ultravize,“ ohlásil Rei vítězoslavně. „Odhaluji tvoji pozici a pálím pár samonaváděcích střel země-vzduch.“
„Moc se neraduj, ReK,“ odpověděl Sorrow, „stačí mi použít mou speciální schopnost ‚hideaway‘ a tvé rakety mne nezaměří.“
„Sakra,“ zaklel Takao. „A skoro jsi ho měl,“ zahučel zklamaně.
„Neházej flintu do žita,“ odtušil Rei nepřítomně a začal něco kutit. „Už to mám,“ prohlásil po chvíli. „Použiji lektvar X-2207366 v kombinaci s itemem C-213 a tím získám schopnost odhalení tvé clony. Dále díky stále aktivované ultravizi mám kolo navíc, čehož využiji vypuštěním dalších dvou raket, které navedu ručně,“ vychrlil do mikrofonu.
Z reproduktorů zazněl povzdech na druhém konci drátu, možná za rohem, možná na jiném světadíle.
„Dobrá, ReK, tentokrát jsi mne dostal a překazil mi tuhle misi. Uvidíme se příště a můžeš se spolehnout, že budu mít pro tebe nějakou lahůdku v záloze! Budu se těšit!“ Sorrow se s pozdravem odpojil od sítě.
„Dobrá,“ zopakoval si Rei. Dobrá…
***
„Jak si můžete vůbec dovolit poflakovat se po třídách, tady o prázdninách nemáte co dělat!“okřikl oba Snape a ukázal jim rukou cestu ven. „U vás mne to tedy překvapuje, Draco. Strhávám Nebelvíru i Zmijozelu 10 bodů!“
Harry s Malfoyem se po sobě koukli a s kamenným výrazem vyrazili směrem ke dveřím.
„Malfoyi, vy tu zůstaňte. Potřebuji s vámi mluvit.“
Draco se otočil jako na obrtlíku a zůstal stát před profesorem.
„Zavřete!“ přikázal ještě Snape odcházejícímu Potterovi.
Snape prošel uličkou mezi lavicemi a spustil:
„Slyšel jsem, že propadáte z obrany proti černé magii.“
„Ano, pane. Je to tak,“ řekl Draco s pohledem upřeným do země.
Severus pokračoval:
„Váš otec z toho jistě nebude příliš nadšený, až se dozví, že budete muset dělat reparát,“ zvedl obočí a probodl Malfoye pohledem.
„Mám pro vás… ehm… nabídku,“ usmál se Snape tak, že se Dracovi přeběhl mráz po zádech.
„Jakou, pane?“
„Doučování. Sám víte, že jsem obranu proti černé magii studoval velmi podrobně. Také stále usiluji o místo profesora tohoto předmětu,“ odfrkl si, „Rád bych vám byl nápomocen.“
Draco se na Snapea podíval očima plnýma jiskřiček naděje, ovšem jeho tvář stále hořela.
„Jste velice laskavý, pane profesore, rád bych vaši pomoc využil,“ řekl Malfoy a na okamžik sklonil hlavu. „Vím, že je to se mnou špatné,“ rozklepal se mu hlas.
„Ale přece byste tady neplakal,“ poplácal Snape Draca po zádech. „Vzmužte se, my s tím něco uděláme,“ řekl předtím, než vyšel ze své třídy.
Malfoy už byl také na chodbě, ale stále se třásl. Profesor se na něj jen lítostivě podíval a jakmile zamknul třídu, vydal se ke schodům.
Blonďatý chlapec tam stál a tiše plakal. Někomu by se možná zdálo, že pláče smutkem.
Ve tváři se mu ale objevil úsměv. Plakal štěstím. Štěstím, které nikdy nepoznal. Až teď, díky brýlatému chlapci jménem Harry Potter.
***
Natáhnul ruku a na okamžik jej pohltila ledová prázdnota. Pak otevřel oči a pousmál se svému strachu. Samozřejmě, že tam pořád byl. Ve spánku jeho rysy zjemněly a zmizela z nich všechna bolest. Pomalu se nadzvednul na lokti a pozoroval náznak jemného úsměvu jindy ledově chladné tváře. Vzápětí mu úsměv slíbal ze rtů.
„Yuri,“ oslovil jej Kai mazlivě jeho druhým jménem. Tím, které nepoužil už celé věky.
„Já…“
Pohlédl na něj a bylo mu jasné, co chce říct. „Taky tě miluju,“ usmál se. Vzápětí mu do očí vhrkly slzy.
„Děkuji,“ zašeptal Kai, když jej držel v náručí. „Dal jsi mi křídla…“
Usmál se skrz slzy a položil mu hlavu na rameno. Zoufale se k němu přitisknul, potřeboval ujištění, že to není naposledy, co se ho smí dotýkat. Když mu Kai slíbal slzy z tváře, rozesmál se.
„Jsem tvůj,“ vydechl mezi polibky.
***
Harry měl namířeno ke svému pokoji. Srdce mu tlouklo při pomyšlení na to, co se odehrálo před pár minutami. Konečně si mohl sáhnout… A ty rty…
Na chvíli se bál, jestli se mu to náhodou všechno nezdálo. Byl to však příliš živý zážitek na to, aby to mohl být jen sen. Zrovna, když Harry procházel kolem dívčích záchodků, uslyšel špitání a smích. Zvědavost mu nedala, a tak se opatrně podíval škvírou ve dveřích, co se tam děje. Stála tam Mizzy opřená o umyvadlo, kolem níž se rozprostírala obrovitá těla Crabba a Goyla, Dracových přívrženců.
A právě Crabbe a Goyle se k Mizzy měli více než kamarádsky. Téměř se po ní sápali. A Mizzy to očividně nevadilo. Harry se otřásl hnusem, ale ne žárlivostí. Věděl, že Mizzy není pro něj, on chce jediné: mít u sebe Draca. Nechal tam ty tři dál laškovat a poté provozovat i jiné věci a spěchal do svého pokoje.
Jakmile za sebou zabouchl dveře pokoje, hodil sebou do postele. Znovu se před ním objevila Dracova tvář, znovu si přehrával dnešní den.
Asi se z toho zblázním, byla jeho poslední myšlenka před tím než se ponořil do říše snů.
***
A je po neporazitelnosti, pomyslel si Rei unaveně. Zase jeden sen, zadupaný do prachu. Stálo mi to vůbec za to? Ne, ovšemže ne, odpověděl si vzápětí sám. Vždyť ani nevím, kdo to je… Jenom jak si říká a taky, že je pekelně dobrý. Pohrdá jednou, neustále zlepšovanou postavou a vždycky, když hraje, hraje od začátku, zas a znova. A na konci je vždycky na nejvyšším levelu, na hraně božství. Tedy byl. Až doteď, protože teď už nemá čistou úspěšnost, teď mu ji kazí jedna setinka procenta, setinka, kterou jsem já. Snad ho to neodradí.
„Co bude s obědem?“ ozvalo se z obýváku. No ovšem, Takao s Maxem se už zase potřebují nakrmit. Nudí se, protože Blackwinged Sorrow se od té doby na síti neukázal… nebo se tak dobře maskuje. Každopádně, Takao s Maxem nemají na práci nic lepšího, než likvidovat neznámé vyzyvatele, což stíhají hravě jednou rukou a za jídla.
„Hned,“ křiknul Rei, ale jeho hlas postrádal obvyklou razanci. Netušil jsem, že mi někdy budeš chybět, ty studenokrevný bastarde, pomyslel si se vzpomínkou na Kaie. Nemyslel jsem si, že tě někdy budu ještě chtít vidět… Od té události jsme spolu neprohodili víc než deset slov. A pořád nevím, jestli ti můžu odpustit.Bojím se, že asi ne.
4. kapitola
V potemnělé místnosti seděl za svým pracovním stolem profesor Snape. V záři dohořívající svíčky právě opravoval písemné práce třetího ročníku a podle jeho zachmuřeného výrazu zřejmě nedopadly nijak dobře. V tom se ozvalo zaklepání na dveře. Profesor lektvarů zběžně pohlédl na hodiny visící nad jeho stolem. Rychle uklidil písemky a vydal se otevřít dveře. „Malfoyi, tak jste tu… Promiňte, že jsem vás nechal čekat,“ mrknul na Draca a pokynul mu, aby šel dál.
„To je v pořádku, pane profesore.“
Malfoyovi se v kabinetě lektvarů vždy líbilo. Taková zvláštní atmosféra, která ho pohltila pokaždé, když tu byl. V prvním ročníku ho sem Snape brával často, jako svého nejoblíbenějšího žáčka. Povídal si s ním, ale maximálně Draca poplácal po zádech, nebo mu rozcuchal jeho jemné vlasy. Od té doby se vyvíjel jejich intimní vztah. Každým rokem byl o něco hlubší. A ani teď Draco Malfoy nečekal, že by při jejich setkání došlo jen na doučování z obrany proti černé magii. Jenže najednou si Malfoy nebyl jistý, jestli to opravdu chce. Teď, když je Dracovi 15 let, už Snapeovi nebudou stačit jen nevinné dotyky.
„No tak, posaď se,“ ukázal Snape na křeslo a na jeho tváři se objevil malilinký náznak úsměvu. Draco byl trochu v křeči a na okamžik si vyčítal, že sem vůbec chodil. Ale co, propadnout přece nesmí.
Snape se usadil naproti němu tak, že se jejich kolena lehce dotýkala.
„Tady mám látku, kterou potřebuji vysvětlit,“ podal Malfoy učiteli popsané papíry.
„Tak se do toho pustíme,“ řekl Snape s hlavou zabořenou ve výpiskách.
***
Ne, ujistil se Rei znova v duchu. Nemám ho rád. Ale… je mi ho líto. Zahodit celý život pro pár chvil štěstí. Nechápu, i když možná právě to byl účel. Nikdy jsem se v něm moc nevyznal. Zajímalo by mně, kde nakonec skončil.
Jako na zavolanou cinknul telefon.
„Tady Rei Kon,“ ohlásil se do telefonu. „Hmm, vážně? Ne, není. Ovšem. Ne, tady radši ne. Dobře. Za hodinu? Ahoj.“
„Kdo to byl?“ zeptal se Takao zvědavě, zatímco jednou rukou hrál nějakou hru s Maxem a druhou si cpal do pusy najednou celý hotdog.
Rei se neobtěžoval s odpovědí a radši se neúspěšně pokusil dostat z bundy zbytek Takaovy snídaně. Nakonec pokrčil rameny, vzal si mikinu a vyšel ven.
***
Asi po hodině odložil Snape skripta, sundal si brýle a jal se nalévání oranžové limonády do dvou sklenic.
„Pochopil jsi to aspoň trochu?“ zeptal se, když soustředěně naléval limonádu tak, aby ani kapka neskončila mimo skleničku.
„Určitě… Ale myslím, že budu potřebovat probrat ještě…“ Větu už nedokončil, protože mu profesor zacpal pusu čokoládovou koblihou.
„Myslím, že víc toho potřebovat nebudeš. Vlastně jsem si tím téměř jistý…“
„Ale jak to můžete vědět?“ otázal se chlapec, otírajíc si pusu od čokolády.
„No, řekněme, že bych mohl nějak zařídit, aby se v tom tvém testu nic jiného neobjevilo.“ Snape vycenil zuby a v očích mu zablesklo. Stál před Malfoyem, který na něj překvapeně zíral.
„Jenže,“ vzal Malfoye za bradu, aby jej donutil se postavit, „nic není zadarmo.“
A je to tady, pomyslel si Draco a naprázdno polknul. Za normálních okolností by se Snapem souhlasil a nějak si to vytrpěl, ale teď? Když je beznadějně zamilovaný do zelených očí Harryho Pottera? Vždyť od té doby, co se políbili, na něj nepřestal myslet.
***
„Lidi, mám pro vás překvapení,“ začal Tala na tréninku tajemně.
„Vybrali nás na MBU a dají nám stipendium,“ hádal pohotově Spencer.
„Tak to jsem zrovna nemyslel,“ povzdechnul si Tala. „Samozřejmě, že kdybychom chtěli, dali by nám ho. Já mám ale něco lepšího.“
„Co může být lepší, než stipendium na MBU… á, už to mám! Našel sis holku!“ Bryan se rozesmál. „Ale že ti to trvalo.“
„Já ale myslel něco jiného, něco co se týká nás všech…“
„Ona má dvě sestry?“
Tala si povzdechnul. ON nemá sestru ani bratra. „Tak já vám to řeknu… Našel jsem nám novou posilu do týmu.“
„No a co,“ zahučel otráveně Spencer.
„Takže to znamená, že holku přece jenom nemáš?“ zeptal se Bryan zvědavě.
„Tak takhle vypadá každý váš trénink?“ otázal se známý a přece cizí hlas. „Asi začnu brzo litovat.“
„Kai!“ vykřikli oba Talovi spoluhráči jednohlasně.
„Už jsem myslel, že na to nepřijdete.“
***
O pár chodeb a místností dál seděl otrávený Harry s Mizzy, která se na něj jako vždy sápala. Ale Harry dobře věděl, že ještě před hodinou byla s někým jiným a dál to už ani nechtěl domýšlet.
„Harry, dneska nějak nejsi ve své kůži,“ pronesla Mizzy zrovna, když rukama zkoumala Harryho vlasy.
„Ale ne, jsem v pohodě,“ vstal z křesla a několika rychlými pohyby upravil svůj účes do původního stavu. Pak mlčky odešel.
Rázným rokem procházel chodbami, míjel místnost za místností. Měl v hlavě obrovský zmatek. Už dávno věděl, že není do Mizzy zamilovaný, ale teprve teď byl definitivně rozhodnutý s ní skončit. Kvůli Dracovi. To on mu ukázal správnou cestu.
Vtom Harrymu vypadly z kapsy hodinky. Břinkly o zem a dokutálely se až ke vchodu do jedné třídy… ba ne, kabinetu. Hodinky pro něj byly důležité, protože je zdědil po svém otci a tak se rychle otočil a shýbl se pro ně. Chvíli si je prohlížel a i když je měl v ruce už tolikrát, znovu se usmál na iniciály J. P., vyryté na ciferníku.
Vtom uslyšel z kabinetu hlasy. Šel trochu blíž ke dveřím a nevědomky sevřel hodinky v ruce pevněji.
„Ne… pane profesore… Já nechci,“ uslyšel přidušený hlas Draca Malfoye. Byl z něj cítit strach. Harry opatrně nakoukl dovnitř malou škvírkou ve dveřích a výjev, který spatřil, ho vyděsil. Malfoy byl povalený na zemi a nad ním stál Snape s vytasenou hůlkou.
„Budeš muset chtít, Draco… Nemohu dopustit, abys propadl… Bude to jen pro tvé dobro!“ Snapeův hlas byl rozhodný, ale přesto se třásl. Teď už to Harry nemohl vydržet. Vytáhl z kapsy svou hůlku a namířil ji proti váze, která stála v kabinetu na poličce. Tiše vyslovil kouzlo. Váza se začala pohybovat spolu s Harryho hůlkou, až se zastavila nad Snapeovou hlavou. Tam jí Harry pustil. Trefa! Snape se ihned svalil na zem a vypadalo to, že je v bezvědomí.
***
„Ehm, ahoj,“ začal Rei trochu nejistě.
„Ahoj Reii.“
„Takže? Proč jsi tu?“
„Protože,“ její tón zněl trpce, „mě všude jinde vyhodili.“
Pohlédl do jejích očí, prozářených žalem a věděním, a pochopil. „Asi vím proč.“
„To mě nepřekvapuje.“ Odmlčela se, po chvilce znovu promluvila. „Jak… jak se mu vede?“
„Před pár dny odešel, neřekl kam ani jestli se vrátí.“ Zkoumavě na ni pohlédl. „Pořád ho …“
„Ovšemže,“ přikývla. „Beznadějně.“
Zamyslel se. „Nicméně předpokládám, že tu nejsi proto, aby ses mi vyznávala ze svých citů. Potřebuješ pomoc?“
Na maličký okamžik se jí mihnul tváří úsměv. „Prý hledáte náhradníka,“ nadhodila.
„Pokud zůstaneš, už ne.“
Tentokrát se usmála doopravdy. „Zůstanu. Pokud se on nevrátí.“
„Nenáviděl to tady, myslíš, že se bude chtít vracet?“ zeptal se s trochou smutku v tónu.
„Často děláme věci, které nenávidíme, jenom, abychom se zavděčili lidem, které nenávidíme a které potřebujeme. Nebo které nenávidíme, protože je potřebujeme,“ poznamenala tiše.
„Rozviň tu teorii a rozbolí mě hlava,“ odseknul Rei.
„Promiň,“ pousmála se. „Myslela jsem, že mozek té vaší bandy jsi ty.“
„Teď už ne. Tímto tě jmenuji do své funkce.“
„To beru.“
***
„Draco,“ vešel Harry do místnosti a pomáhal Malfoyovi na nohy.
„Kde ses tu vzal, Harry? Za tohle budeš mít pěkný průšvih!“ sklouzl Draco pohledem na Snapeovo bezvládné tělo.
„To je mi teď jedno… Mrtvý není. Prosím tě, co se to tu dělo?“ zeptal se Harry starostlivě a držel Draca pod paží, když vycházeli ven z kabinetu.
„Vysvětlím ti to později,“ vydechl Draco těžce.
Harry vzal chlapce do svého pokoje, protože věděl, že tam nikdo není.
„Lehni si na chvíli. Musíš se vzpamatovat z toho šoku,“ ukázal Harry na svou postel a Draco se ihned svalil na měkkou matraci.
„Udělal ti něco?“ otázal se Harry, když Malfoyovi podával skleničku s vodou.
„Až na pár modřin a psychickou újmu myslím nic,“ usmál se Draco a přiložil si sklenici ke rtům.
Harry se posadil na kraj postele. Chvíli na Malfoye jen tak koukal a pak zašeptal: „Moc jsem se o tebe bál…“
Draco se usmíval.
„Ani jsem ti nepoděkoval za záchranu.“
Jeho ruce najednou hladily Harryho tvář. Posadil se vedle něj a jednu nekonečnou chvíli se oba dívali navzájem do očí. Ani ten strašný zážitek nedokázal zničit potřebu náklonnosti, kterou si dál chtěli navzájem projevovat.
Harry vzal Dracovu jemnou, zranitelnou tvář do svých dlaní a dlouze ho políbil. A pak zas a zas. Trvalo dlouhou chvíli než se oba položili na postel. Najednou se Harry odtrhl. Tázavě se na Draca podíval. Jeho odpovědí na nevyslovenou otázku byly jen další polibky.
O pár desítek minut později už leželi vedle sebe a vychutnávali si vzájemnou blízkost. Draco hladil Harryho hruď, která se ještě ztěžka zvedala jak Harry oddechoval.
„Já to věděl,“ prolomil najednou Draco ticho.
„Cos věděl?“
„Že jsi ten pravý…“ odpověděl Draco a jemně ho políbil na čelo.
***
„Hele, Kaii, měli bychom si vyjasnit jednu věc,“ začal Bryan po tréninku. „Nemysli si, že tě nevidíme rádi, ale je tu něco…“
Otočil se a chmurně se pousmál. „Jde o tu věc s Kane, že?“
„Přesně tak.“
„Bez starostí. Vám dvěma věčnou lásku slibovat nehodlám,“ pronesl s mírnou ironií v hlase.
„Nám jde o princip. Nechceme se nechat zradit a skončit jako Kane.“ syknul Spencer.
Tahle hra se Kaiovi začínala líbit. „Tak si nenechte vnutit dvě řvoucí mimina k adopci,“ poradil jim.
„Málem umřela,“ zašeptal Tala.
„To je všechno, co jsme chtěli říct,“ poznamenal Bryan a spolu se Spencerem se otočil k odchodu.
„Neber si to tak,“ promluvil Tala sotva ostatní členové týmu zmizeli.
Kai zvolna zavřel oči. „Měli pravdu…“ přiznal. „Neměl jsem to dělat.“
Objal ho a jemně hladil po vlasech. „Musel jsi. Nezapomínej, že tě donutili.“
Kai ale odsunul jeho ruce stranou. „Měl jsem odmítnout. Pak by se otcův hněv obrátil proti mně.“
„A já bych pro tebe mohl jenom plakat,“ doplnil tiše. „Víš, jsem strašný sobec, ale… bál jsem se, že mu řekneš ne. Bál jsem se, že mi zmizíš ze života, navždy.“
„Myslíš, že bych tě opustil?“ zeptal se a vzápětí si uvědomil absurdnost toho, co právě řekl. Totéž řekl kdysi, aby uklidnil Kane.
Tala si na to očividně vzpomněl taky, protože se maličko odtáhnul.
„Miluju tebe,“ zdůraznil proto Kai.
„To od tebe ona slyšela taky,“ povzdechnul si Tala. „Jak ti mám uvěřit,“ zašeptal do prázdna.
„Takhle,“ políbil ho Kai.
5. kapitola
Poslední co Snape spatřil, byla podlaha a dopadající střepy. Pak upadl do bezvědomí. Když se asi po půl hodině probudil, klečela nad ním profesorka McGonagallová a s urputným výrazem v obličeji ho pleskala po tvářích.
„Zbláznila jste se?“ vyjekl profesor, když ho McGonagallová nepřestávala mlátit, přestože již byl zcela při vědomí. Rychle se vydrápal na nohy a horečně přemýšlel, jak se do takového stavu vlastně dostal. Že by experiment s omdlévacím lektvarem? Ne, ne.
„Co se vám proboha stalo, Severusi?“ zeptala se McGonagallová, jíž se ve tváři zračilo zděšení. „Můžete být rád, že jsem zrovna šla kolem, jinak byste tu mohl ležet až do večera.“
„Jsem vám zavázán,“ odvětil Snape, myšlenkami v jiných sférách.
Pomalu si začínal vzpomínat. Na mysl mu vytanuly obrazy vystrašeného Draca ležícího na zemi a sebe, jak mu domlouvá s hůlkou v ruce. Pak taky viděl střepy. A postavu. Hodně rozmazanou, jak už zřejmě upadal do bezvědomí. Stála v mírně otevřených dveřích s rukou napřaženou nad Snapeovu hlavu. Tato vzpomínka byla ale tak nejasná, že si nemohl uvědomit, kdo byl oním neznámým útočníkem.
„Udělal to někdo ze studentů,“ oznámil najednou Snape a s vlajícím pláštěm vyšel ven z místnosti.
„A to si pište, že toho bude ještě hodně litovat,“ zahrozil ještě, než zmizel v chodbách Bradavické školy.
| Nick: |
Saawrin |
| Kategória | Fanfiction/dlhá poviedka/tematika: Harry Potter a Beyblade |
| Žáner |
- |
| Debata k poviedke: |
Fórum |
